17/06/2026
Jmenuji se Lucie a ke svým 40. narozeninám jsem si nadělila triple negativní karcinom prsu. (Blbej dárek.)
Pár dní po určení diagnózy následovalo 1. kolo chemoterapie. Taková ta část příběhu, kterou nikdo nechce zažít, ale spousta žen ji bohužel zná až příliš dobře. Přesto jsem celou dobu chodila do práce. Ne proto, že bych byla superhrdinka. Spíš proto, že mě práce držela nad vodou. Když člověk řeší objednávky, zákazníky, výrobu a běžné starosti, má o něco méně prostoru přemýšlet nad tím, jak moc je celá situace na nic.
S manželem už řadu let provozujeme rodinnou firmu a e-shop s medovými výrobky. Práce byla dlouho moje jistota. Něco, co fungovalo i ve chvílích, kdy se všechno ostatní rozpadalo.
Během léčby mi manžel splnil jeden z mých malých snů a koupil mi plotter. Původně to měla být spíš jen hračka. Něco, čím si budu krátit čas, možná polepím pár dárkových medů.
Vyrobila jsem pár dárků (samozřejmě hrnečky jako každý začátečník) a pak jedno tričko sama pro sebe. Chtěla jsem na něm Minnie v chemo šátku. Tady jsem narazila na autorská práva a zjistila, že ani umělá inteligence mi s tím moc nepomůže. Tak jsem začala zkoušet vlastní návrhy.
A tak vzniklo tričko s chemo kočkou. (Jsem plešatá, nemám řasy, ale mám pěkné tričko!)
Jenže zatímco jsem si hrála s obrázky, život si připravil další překvapení. Výsledky genetiky potvrdily mutaci BRCA1. A s ní přišlo rozhodnutí (možná spíš informace), že obě prsa musí pryč.
Nebudu lhát. Na pár dní jsem se rozsypala ještě víc než už jsem do té doby byla.
Nebála jsem se jen operace. Bála jsem se hlavně toho, že nebudu moci pracovat. Moje práce je z velké části fyzická. Jsem zvyklá něco dělat, vyrábět, balit, vozit, řešit. A najednou jsem měla před sebou období, kdy budu mít ruce asi tak použitelné jako T-Rex.
To nebyla představa, která by mě uklidňovala.
A protože když dlouho sedím, začínají mi v hlavě vznikat blbé nápady, musela jsem rychle vymyslet něco, co zvládnu i během rekonvalescence.
Něco, co mi zaměstná hlavu, co mi dá důvod ráno vstát.
A tak vznikl Deník jedné plešky.
Ne jako podnikatelský plán, ne jako marketingový projekt.
Ale jako terapie.
Začala jsem vyrábět drobnosti pro ženy, které si procházejí tím samým, čím právě procházím já.
Zápisníky pro chemo mozek, taštičky na léky, krabičky na jídlo. Lahve na pití. Desky na zdravotní dokumentaci.
A spoustu dalších maličkostí, které člověku léčbu neusnadní. Rakovinu nevyléčí. Chemoterapii nezkrátí.
Ale někdy vykouzlí úsměv.
Neprodávám luxusní výrobky ani ručně vyráběné umělecké skvosty. Většinu základů nakupuji v běžných obchodech jako Action nebo Pepco a následně je upravuji po svém. Protože většina žen během léčby nepotřebuje drahé věci, ale spíš něco, co jim na chvíli připomene, že jsou pořád ženy. Ne jen pacientky.
Neprodávám výrobky, které mají vydržet celý život. Naopak. Z celého srdce doufám, že je budeme potřebovat co nejkratší dobu.
Že jednou skončí v šuplíku. Nebo v popelnici!
Protože už to všechno bude za námi!
Pokud si někdy všimnete, že nápis není úplně přesně uprostřed, věřte mi, že o tom nejspíš vím.
Nejsem továrna.
Jsem ženská pár dní po oboustranné mastektomii, která se snaží nezbláznit a vytvořit něco smysluplného.
A ano.
Fotky mi pomáhá upravovat umělá inteligence. Protože focení nesnáším. Desítky projektů jsem nedokončila proto, že mě nebaví fotit. Produkty samotné jsou ale skutečné. Žádné vymyšlené obrázky. Žádné falešné výrobky. AI mi pomáhá hlavně s pozadím a technickou úpravou fotek.
Pokud vám je Deník jedné plešky sympatický, budu ráda, když stránku budete sledovat.
Výrobky budu přidávat postupně. Podle toho, jak mi to dovolí zdraví, energie a každou minutu se měnící nálada.
Budu ráda i za vaše komentáře, zkušenosti, tipy nebo obyčejné povzdechnutí nad tím, že některé dny jsou vinou léčby fakt šílené.
Nechci, aby to byla jen prodejní stránka.
Chtěla bych, aby to bylo místo, kde si ženy mohou říct:
„Jo. Tohle znám. Tímhle jsem si taky prošla.“
A pokud sem náhodou zavítá některá nová členka klubu, do kterého se nikdo dobrovolně nehlásí, třeba tu najde trochu povzbuzení, trochu humoru a důkaz, že i po hodně blbém období může přijít zase něco hezkého.
