08/09/2026
💪✍️achhh, jak stejné… ne nejsem blázen, fakt se to děje🥺 nemá cenu psát napsané…
PROZŘENÍ A NÁSLEDNÉ PŘIDRUŽENÉ PROCESY
Mnohokrát jsem se setkala s myšlenkou, že narcistické zneužívání neuvidíme, dokud neprozřeme – ale dál už vůči němu nedokážeme být slepí.
Tuto zkušenost mohu potvrdit. Nevěděla jsem, proč je vztah s Chorošem tak těžký. Z mých dobových zápisků sice přímo křičí to, že mám, co do činění s narcisem – útočí na mou osobnost; za všechno můžu já; umí gaslightovat a blameshiftovat; dokáže mě manipulovat tak, že se mi chce nebýt; je to psychopat, kterému chybí soucit a lítost; ego je pro něj důležitější než dlouhodobý vztah; mezi ostatními je tak ochotný a nápomocný, ale doma to neplatí; nemůžu se na něj spolehnout, ale ani mu to nemůžu říct; vyčítá mi, že jsem negativní, hlavně že on je ztělesněním radosti atd. – ale stejně jsem pořád nevěděla.
A stejně jsem na tom vztahu pořád lpěla, pracovala jsem na sobě, abych byla vyrovnanější, šťastnější a aby Choroš viděl, že „nejsem všechno to zlo, co ve mně vidí“. A občas jsem měla pocit, že jsme s Chorošem na stejné lodi, že i on dokáže nahlédnout své vztahové prohřešky a pracuje na nápravě.
A tohle je bohužel ve vztahu s narcisem běžná praxe. Oběť bojuje o vztah s predátorem, který ji jen ničí a vysává. Narcisovi tento vztah poskytuje veškeré výhody, ale samotný dělá jen pouhé minimum, aby vztah vydržel.
A přestože mě představa života bez Choroše naplňovala úzkostí, zároveň jsem věděla, že budu muset odejít. Uvízla jsem mezi Skyllou a Charybdou, nevěděla jsem, jak dál. „Bojím se ho opustit a bojím se s ním zůstat,“ jak jsem si psala necelý rok před rozchodem.
Přesně před dvěma lety jsem při svém úprku z domova před Chorošovým hněvem zjistila, že Choroš je skrytý narcis, naprosto učebnicový příklad a že tomu odpovídá i dynamika našeho vztahu.
Ze začátku jsem pořád úplně nechápala, co to vlastně znamená, natož abych to dokázala vnitřně přijmout. Ale jak jsem se do tématu ponořila, zjistila jsem postupně, že je tu opravdu jediné řešení, a to rozchod.
V situaci, kdy jsme nebyli svoji, neměli děti ani společné majetky, já na něm existenčně nezávisela, by zůstat s ním opravdu znamenalo pokračovat v té dlouhé a kruté sebedestrukci.
Přeživší toxických vztahů často litují toho, že neodešli dřív. Že dál doufali ve změnu, snažili se a bojovali.
Mě samozřejmě taky mrzí ztracená léta, kdy se mi zhoršovalo tělesné i duševní zdraví a stávala se ze mě troska. Ale na druhou stranu jsem ráda, že jsem se dostala až na konec až k tomu prozření. To totiž odstartovalo hromadu dalších procesů a vedlo k velké transformaci, díky níž jsem na tom nyní lépe než kdykoli předtím.
Ale nebylo to jednoduché a nebylo to hned. Samotné procitnutí bylo rána. Znamenalo to totiž, že všechno bylo úplně jinak, než jsem si do té doby myslela.
Tohle byly skutečnosti, které nově vyplavaly na povrch, které jsem musela přijmout a smířit se s nimi.
💔 Choroš nebyl moje životní láska. Choroš si mě jen vyhlídl jako dokonalou oběť, zblbnul mě v idealizační fázi a zbytek už jsem zařídila já. Tu iluzi lásky jsem vytvářela já na základě scénáře, který mi Choroš na začátku poskytl.
💔 Nebyla jsem výjimečná a ani oba společně jsme nebyli výjimeční. Sice mu žádný vztah nevydržel tak dlouho jako ten se mnou, ale bylo to prostě jen proto, že mu život se mnou poskytoval velké výhody a já se ho zuby nehty nechtěla vzdát.
💔 Naše hluboké spojení a porozumění nebylo skutečné. Kdyby ano, nedokázal by mě týrat a dívat se na mě, jak trpím. Kdyby ano, neměl by takový problém vyjít mi vstříc. Kdyby ano, radši by mi pomohl, než aby mě poučoval, jak jsem strašná a náročná.
💔 Stála jsem na straně svého tyrana, když jsem ignorovala svou intuici a neustále věřila v jeho dobrotivost.
💔 Chorošovi na mně nijak zvlášť nezáleželo. Byla jsem pro něj jen nástroj.
💔 Chorošovy výbuchy hněvu, při kterých jsem ho nepoznávala, nebyly nějaká chyba v systému. Byl to prostě on.
💔 Někdo si skutečně „nemohl pomoct, hlavně aby nebyla pohoda.“ Někdo měl skutečně „bláznivou hlavičku“, ale já jsem to nebyla.
💔 Nebylo v mé moci náš vztah jakkoli zlepšit, ať jsem se snažila sebevíc.
💔 Jeho projevy dobra nebyly důkazem lásky. Byly vykalkulované a fungovaly jako jakési odpustky.
💔 Aby byl někdo tyranem, nemusí vás týrat každý den.
💔 Nebylo v mé moci Choroše zachránit a „napravit“, ať jsem ho milovala sebevíc.
💔 Výbuchy, konflikty a psycha nebyly náhodné. Byl to vzorec.
💔 Věci, které tvrdil o sobě i o mně, nebyly ukotvené v realitě.
💔 Nebylo možné mu nechat nahlédnout jinou realitu.
💔 Nikdy mezi námi nedojde k nějakému spravedlivému vyrovnání a smíření.
💔 Choroš je zlý a nebezpečný člověk – i když mě nezavíral do sklepa, i když mi nevyhrožoval fyzickým násilím.
💔 Tento vztah mě těžce poznamenal a traumatizoval.
💔 Traumatická vazba a kognitivní disonance jsou pěkný svině.
Všechno tohle jsem rozumově chápala už začátkem října, kdy se Choroš konečně odstěhoval z mého bytu, šest týdnů po rozchodu. Za tu dobu jsem se ponořila do studia a věděla jsem toho o skrytém narcismu spoustu.
Ale rozumově něco chápat a přijmout to i srdcem jsou dvě odlišné věci, které dělí čas. Někomu toho času stačí míň, někdo ho potřebuje víc. Já jsem v těchto věcech dost pomalá, takže jsem tyhle věci integrovala až teď poslední dobou.
Přitom jsem to chtěla jinak. Sotva Choroš vypadnul, chtěla jsem si říct: „Hurá, tyran je pryč! Nový život začíná.“ Ale fakt to nebylo tak jednoduché. Právě proto, že traumatická vazba a kognitivní disonance jsou pěkný svině. Navíc jsem se s Chorošem nerozcházela proto, že bych ho už nemilovala, ale proto, že už se to fakt nedalo vydržet. Bylo mi líto, jak to celé dopadlo a proč prostě nemůže být normální. A děsilo mě, že takoví lidé vůbec existují a není jich zas tak málo.
A pak jsem kousek po kousku rozmotávala to zamotaný klubko. Začaly se mi vybavovat věci, které jsem měla zasunuté. Vracela jsem se do vlastní reality a zjišťovala jsem, že předtím jsem žila v zrcadlovém labyrintu, který všechno zkresloval. Došlo mi, že to naše úžasné spojení bylo povrchní a do hloubky nikdy nešlo. Začala jsem se osvobozovat, okovy traumatické vazby padaly.
Ze začátku jsem si přála, abych celou tuhle zkušenost neměla. Teď už to vidím jinak. Z životní lásky se sice vyklubala životní lekce, ale zato nesmírně důležitá. Přežila jsem ji, jsem silnější, odolnější a jsem to víc já. Můj život už zase patří mně a je skvělý. Všechno se děje, tak jak má.
