Magický antikvariát

04/07/2026

Brýle

Dostal jsem staré brýle. Jsou vynikající, dobře přes ně vidím. Patřily člověku, který bojoval se zlem, a nakonec byl za války umučen v koncentračním táboře.
Ty brýle jsou zajímavé jednou věcí.
Ta věc, která se dává za ucho, nevím, jak se jmenuje, je rovná. Prostě si ty brýle nasadíte a položíte na uši. Ale nesmíte sklonit hlavu, protože jinak vám spadnou.
Když si ty brýle nasadím, nikdy neskloním hlavu. Vždy se každému člověku dívám zpříma do očí.
Říkám si: bylo by dobré, kdyby se takové brýle dělaly ve velkém. Lidé by se neklaněli, nekoukali do země, když s vámi mluví. Byl by to asi hrdý národ, který by vyráběl takovéto brýle.
Ale nesměly by mít ta tmavá skla.
Pokaždé, když mi přijde někdo do krámu s tmavými brýlemi, větřím nebezpečí. Venku pod mrakem, v krámě skoro tma a on má černo přes oči. Nevidíte mu do nich, nevidíte, jestli v nich je faleš nebo pravda. Nevíte, jestli neuhýbá očima, když s ním mluvíte. Nemám rád lidi, kterým nevidím do očí.
Potom si i já nasadím brýle a zpříma na něho pohlédnu. Sleduji ho přes ty brýle a on najednou znejistí. Začne se zakoktávat, kývá hlavou ze strany na stranu. Přes ty hrdé brýle do něho vidím.
Najednou vidím před sebou podvodníčka, který se mi snaží prodat šunt. Poznám přes ně feťáka, který skrývá svoje zuby, aby nebylo vidět, že jsou celé modré od drogy neviditelnosti, jak prý zloději nazývají myslím Rohypnol, protože při velkých dávkách je uvedou do naprostého klidu, a pak kradou naprosto bez stresu, a tím pádem na sebe neupozorňují.
Vidím přes ně lidi zbavené přetvářky a klamu.
Uzlíčky nervů zakryté maskou sebejistoty.
Vidím slabochy, kteří se maskují vypracovanou fyzičkou.
Vidím utahané lidi, děsící se budoucnosti.
Jednou si ty brýle nasadím a podívám se přes ně do zrcadla.
Ale ještě se pořád bojím to udělat.
201106011150

02/07/2026

https://www.youtube.com/shorts/iLa2HDzOBus

Pokud máte talisman, kamínek pro štěstí, přívěsek od někoho kdo je Vám blízký, vezměte do do dlaně, pevně ho sevřete a v klidu se zaposlouchejte.

Pokud máte talisman, kamínek pro štěstí, přívěsek od někoho kdo je ...

08/08/2025

Foto kolotoče k předchozí povídce. Jakože nekecám. :-)

08/08/2025

Pumpy.

V rohu dvora stojí pumpy. Jsou to staré pumpy. Nájemníci z nich brali vodu už kdysi hodně dávno.
Jedna je o trošku větší, než ta druhá. Ta větší je tmavá a rezavá. Ta menší je červená, ale už skrze ní také prosvítá rez.
Je zvláštní, že jsou dvě pumpy na jedné studni.
Ptal jsem se, proč tomu tak je.
Několik starých lidí mi vysvětlilo, že kdysi zde byla jenom ta jedna pumpa.
Ale kdysi dávno se dvě ženy, čekající až na ně přijde řada pohádaly o místo ve frontě. A tehdy jedna tu pumpu proklela.
Stala se divná věc. Voda z té pumpy nejenže přestala být dobrá, ale dokonce začala škodit. Stala se z ní mrtvá voda.
Majitelé studny nechali zkontrolovat vodu ve studni, ale ta byla naprosto zdravá. Nakonec ustoupili tlaku pověrčivých nájemníků a nechali na studnu postavit novou pumpu. Pro jistotu ji ještě nechali nějakým místním senzibilem, nebo čarodějem, nevím jak se v té době tito lidé nazývali posvětit.
Voda z druhé studny prý byla vynikající.
Obě studny získaly na pověsti a dokonce se o nich psalo i v tehdejších novinách.
Nějaký doktor a psychiatr léčil vodou ze studny své pacienty. Lidi závislé na kokainu a opiu a notorické alkoholiky. Nejprve jim naordinoval mrtvou vodu. Pacienti se po ní čistili velice intenzivním způsobem. Příšerné průjmy a zvracení odplavovaly z těla prý nejen tělní tekutiny, ale i jedy, které se za léta fetování v těle nashromáždily.
Potom pacienti dostávali živou vodu, která je vrátila do normálu.
Účinnost léčby byla prý osmdesátiprocentní.
Mě někdo naordinovat po panáku alkoholu vodu, po které vyzvracím vnitřnosti, tak se asi také sklenky nedotknu.
Tak jsem se rozhodl, že to vyzkouším. A pošlu obě vody k rozboru, ať víme na čem jsme.
Ale ouha. Ty tyče, kterými se pumpuje voda jsou pryč. Ještě před pár dny tam byly.
Nevím, jestli to byli zloději kovů, nebo osud.
Nebudu tedy zasahovat do věcí, do kterých mi zasahovat nepřísluší.
Časem zmizí asi i ty pumpy. Buď majitelé je odstraní, nebo je někdo ukradne.
Studnu zasypou.
Pumpy někde přetaví v něco jiného.
A zlo? To možná shoří ve vysoké peci. A nebo se z něj odlije blok motoru auta, které svého majitele zabije.
Anebo z něho vylisují hlaveň k nějaké zbrani. Takové, která vždy trefí cíl.
Kdo ví.

201106011246

25/07/2025

Dvorek

Z okna ze skladu je vidět na dvůr.
Dvůr je obrovský. Je to vlastně vnitroblok několika činžovních domů.
Ještě před několika měsíci byl dvůr taková džungle. Roky a roky se o něj nikdo nestaral. Stromy vyrostly do obrovských rozměrů, keře do několika metrů. Pokud jsem otevřel okno, byl cítit pach hniloby a smrti.
Když si ale člověk dal práci a proklestil si cestu kopřivami a keři, zůstal v údivu stát.
Uprostřed dvora stál starý kolotoč. Kdysi tu bylo dětské hřiště.
Kolotoč byl zarostlý vysokou trávou. Prorostlý šlahouny popínavých rostlin.
Vyfotil jsem si ho, snad tu fotku někde najdu. Měla se jmenovat. „Smutno je tam, kde chybí děti.“
O kus dál ještě stála houpačka, bez dřevěných sedadel a lavička, takový ten beton a dvě červená prkna.
Celé to působilo ponuře.
Prý, když za války Američtí letci letěli bombardovat Drážďany, vodící pilot si spletl místo a bombardoval Prahu. Pár bomb spadlo i na Vinohrady. Jedna snad i do tohoto dvora kde někoho zabila. Ale to už je jen pověst.
V noci, když bylo ticho byly slyšet od kolotoče výkřiky hrajících si dětí. A někdy za teplých a vlhkých letních večerů vycházela od kolotoče zvláštní záře. Asi světlušky. Ale v Praze?
Výkřiky a zvuky od kolotoče asi musely někoho rušit, před několika lety ten kolotoč někdo vyhákl z jeho osy a položil vedle.
Dneska už je to jiné. Obrovský strom, který stál kousek od kolotoče a celé to jakoby chránil se při jedné bouři rozlomil. Majitelé nechali zbytek stromu rozřezat a vyhodit. A najednou, jako by zmizela nějaká kletba, která bránila se dvorem něco dělat, začali vlastníci domů opravovat svůj díl dvora.
Muselo to stát hodně peněz.
Dnes, když otevřu okno do dvora, vidím zasazené mladé stromky, prostříhané keře, krásně zelenou trávu.
Ze dvora je cítit pach mulčovací kůry, která připomíná les.
Celé to voní mladostí a životem.
Ale ty děti. Ty stále schází.

201106011100

10/07/2025

Plnící pero. Další z povídek se sbírky Duše Věcí. Publikováno začátkem června 2011. Tentokrát se s tím AI poprala relativně dobře. :-)

Mám krásné plnicí pero. Je stříbrné, má zlatou špičku. Nebo, alespoň na té špičce je vyryto 14 CARAT
Je to dámské pero. Menší než pánské, špatně se drží, ale pro mě, který většinou píše špačkem tužky, vyhovující.
K tomu peru se váže zvláštní historka.
Paní, vlastně již babička, která mi to pero prodávala mi vyprávěla, že to pero má za sebou temnou historii.
Byl jím zabit člověk.
Jedna její příbuzná v žárlivé scéně bodla svou sokyni tímto perem do krku. Tak nešťastně, že zasáhla přímo krční tepnu.
Oběť vykrvácela a její příbuzná skončila v ústavu pro chorobomyslné.
Mám rád věci s příběhem a věřím, že staré předměty mají svoji duši.
Občas s tím perem píši. Ale jen výjimečně. Na dnešní paragony musí člověk tlačit, aby je propsal přes kopírák, proto je lepší propiska.
Ale když s tím perem píši, zaráží mě podivná věc.
Inkoust je lehce načervenalý.
Zpočátku jsem si myslel, že původně v něm byl červený inkoust. Vyčistil jsem tedy pero vlažnou vodou a znovu naplnil modrou barvou. Ale stále je inkoust načervenalý.
Vím, že to krev být nemůže, ta zaschne a psát se s ní nedá.
Vrtá mi to hlavou.
Občas pero jen tak držím v ruce a pozoruji jeho špičku. Přemýšlím, jaký to asi bylo, když ho rozzuřená a žárlivá dáma sevřela v pěsti a bodla. Je vůbec možné, aby špice prorazila kůži?
Zkusil jsem to.
Lehce, opravdu lehce jsem se s ním bodl do předloktí.
Zlaté ostří se zabořilo do kůže a hrot zmizel skoro centimetr hluboko v mém těle.
Ulekaně jsem ho vytáhl.
Z rány začala kapat krev. Podíval jsem se na hrot pera.
Bylo čisté, bez jakékoliv poskvrnky.
Nechal jsem krev kápnout na hrot.
Zmizela. Jako by ji pero lačně vtáhlo do sebe.
Uložil jsem pero do krabičky a už s ním nepíši tak často.
Ale občas se na krabičku podívám. Je lehce pootevřená a mám pocit, jako by z ní na mě koukaly lačné a hladové oči.

02/07/2025

Dlouho jsem nic nepřidával, tak jen pro osvěžení, jednu ze starých povídek které jsem psal za dlouhých letních dní, při čekání na zákazníka. Povídka je ze sbírky Duše věcí a byla napsaná poslední květnový den roku 2011. Povídku jsem z legrace zadal AI aby z ní vytvořila obrázek. Překvapivě se s tím dobře poprala, jen ta plynová kamna....

Zrcadlo

Zrcadlo, které mám v krámě je divné.
Pochází ze zad nějaké staré skříně, nebo vlastně skleníku, ale vypadá jako by zrovna vyjelo z továrny.
Visí mi na zdi, kousek od okna a zrcadlí se v něm celá polovina skladu.
Někdy si sednu do kouta a sleduji svět za zrcadlem. Je zvláštní.
Plynová kamna, která mám pod oknem jsou vyleštěná, ale v zrcadle vypadají, jako pokrytá stoletým prachem.
Stůl před nimi je sice v obou případech čistý, ale v tom zrcadlovém světě na něm pobíhají obživlé stíny.
Rozhodl jsem se, že to budu přisuzovat vlající zácloně, která ty stíny na stole, z mého místa neviditelné, vytváří.
Kytara, opřená v koutě má naopak struny. Říkám si. Je to zrcadlo, má je mít naopak. Ale jak to že v mém světě je nejbližší struna na kytaře ta nejtenčí, ale v zrcadlovém ta nejsilnější.
Hodiny, vyřezávané kukačky jdou pozpátku. Asi to je tak dobře, už nevím, ale nápis na nich se dá číst normálně, ten by přece měl být zrcadlový.
Asi blbnu z horka.
Občas si před to zrcadlo stoupnu a říkám si, jestli když vztáhnu ruku, nahmátnu sklo?
Jdu to vyzkoušet.
Kdybych se dlouho neozval, mrkněte se doma do zrcadla.

Ps: Nějak si nevzpomínám. Jsem v tom zrcadle vlastně vidět i já?

21/06/2024

Dnes v noci z pátku 21. na sobotu 22. června 2024 nastává úplněk ve znamení Střelce/Kozoroha, který bude nejníže nad obzorem – tedy nejníže položený úplněk v roce. Díky tomu se tak bude zdát mnohem větší než normálně. Také se mu přezdívá jahodový úplněk.

Ve spojení se včerejším letním slunovratem je tento úplněk opravdu speciální a jeho energie bude velmi silná.

Tento čas je tedy jako stvořený pro meditaci, uvolnění a odpuštění – jak sami sobě, tak ostatním.

Přeji Vám, abyste si tento magický okamžik užili v pohodě a aby Vám energie tohoto dne přinesla to nejlepší z Vás.

20/06/2024

Milí přátelé,

Dnes nastává ten magický okamžik, kdy se příroda dotýká nebes – letní slunovrat! 🌞✨ Tento posvátný den, kdy slunce kraluje obloze nejdéle, je naplněn kouzlem a mystikou.

V tento den je naše spojení s přírodou nejsilnější. Sluneční paprsky nás obklopují svou zářivou energií, která prostupuje naše srdce a duši. Je to čas, kdy se můžeme naladit na rytmy země, oslavit hojnost a poděkovat za všechny dary, které nám život přináší.

Pod hvězdným nebem a v záři slunce se otevírají brány novým začátkům, snům a touhám. Nechme se unést tímto kouzelným momentem, nasajme sílu slunečního světla a nechme své duše rozkvést jako květiny v letním vánku.

Jak budete slavit tento mystický den? Ať už se rozhodnete tančit pod hvězdami, meditovat v přírodě nebo sdílet tyto kouzelné chvíle s milovanými, přeji vám, aby byl tento slunovrat plný zázraků, světla a radosti.

21/12/2023

Nejdelší noc v roce, tzv. Ďáblova noc. Masový vrah na Filozofické fakultě a večer hromy a blesky nad Prahou. Ubohá země, co tě to asi čeká.