03/03/2014
František Herites
Lékárník, který nepsal jen recepty
Osudy lidí jsou nevyzpytatelné a nečitelné. Ani člověk vyrůstající od malička v prostředí rodinného podniku nemusí být nutně předurčen k tomu, aby ho sám vedl a už vůbec ne úspěšně. Takovou životní zkušenost si prozřetelnost přichystala pro Františka Heritese, kterému nadělila kromě lékárenského povolání po otci i obrovský dar pomáhat lidem nejen léky, ale také slovem a činy.
František Herites se narodil do rodiny Vodňanského lékárníka 27. února 1851 a jeho otec měl již od malička jasno v tom, že jeho syn po něm jednou převezme rodinný podnik – lékárnu na náměstí. Po základním vzdělání ve Vodňanech nastupuje Herites na písecké gymnázium. Jaké byly jeho studijní výsledky je možné jen stěží odhadnout, ale rozhodně nemohly být špatné, protože Herites se odtud dostal na farmacii v Praze a ve Štýrském Hradci, kde začal poprvé pracovat coby praktikant v lékárnictví. Protože v té době nebylo zvykem setrvat coby student či čerstvě vystudovaný nováček na jednom místě, čekalo i Heritese několik míst, kde se zacvičoval v praxi pro nové povolání. Kromě Prahy to byl také Rožnov a Netolice.
Herites také jako mladý velice rád cestoval. Značnou část svého života strávil poznáváním nových zemí a jejich obyvatel. Navštívil slovanský jih Evropy (ostatně jako mnoho spisovatelů a umělců té doby), Itálii, ale také dalekou severní a jižní Ameriku, mimo jiné i Argentinu, kde byl roku 1893 jako novinář-přispěvatel. Ani zdaleka se však nejednalo o jeho první setkání s literaturou. Již v roce 1880 vycházejí jeho vyprávění o cestě do Itálie pod názvem Arabesky a fresky. Druhý jejich díl vychází o tři roky později, mezitím ale vydává knihy Z mého herbáře a Tajemství strýce Josefa – novela z rodinného prostředí inspirovaná jeho vlastní rodinou. Byl velice plodným autorem. Jen namátkou jmenujme díla Maloměstské humoresky (1885, druhý díl 1886), Psáno pod čarou (fejetony ve dvou dílech, pevní v roce 1885, druhý o rok později), Jan Přikryl (1887, zaobírá se národnostními poměry na Opyvsku), román M2stská šlechta (1897), Vodňanské vzpomínky (zde zmiňuje Otokara Mokrého a Julia Zeyera, dva ze svých známějších přátel), Bratři Harrisovi (povídka věnovaná mladším čtenářům) a knihu Amerika a jiné črty z cest (1914) a další. V roce 1871 byl redaktor almanachu Anemonky (1871)
Herites se jako spisovatel proslavil pouze na krátkou dobu. Jeho literární díla, snad proto, že byla psána jednoduše a nenáročně, byla brzy po jeho smrti zapomenuta. Mnohem větší byl však jeho význam coby občana pro Vodňany, jeho rodné město. V roce 1883 zde převzal otcovu lékárnu a časem se stal i Vodňanským starostou. V této funkci se významně zapojil do místního kulturního života a věnoval se potřebám Vodňan a jejich obyvatel. Jeho zásluhou se Vodňany staly součástí železniční sítě. Také místní kostel se dočkal díky Heritesovi opravy, k čemuž přizval i Mikoláše Alše, svého dlouholetého přítele. V roce 1895 se ve Vodňanech udála národopisná výstava, jejímž organizátorem byl právě Herites. Dalo by se říci, že šlo o hlavní impuls k založení místní Městské galerie.
Jakkoli byl Herites úspěšný v roli starosty, byl neúspěšný jako podnikatel. Role lékárníka se mu nelíbila, mnoho času věnoval svému psaní. Časem se zadlužil natolik, že prodal rodný dům i s lékárnou a rozhodl se odstěhovat do Prahy, kde se chtěl věnovat novinařině. Místo stálého redaktora však po delší dobu nebyl schopen sehnat v žádných novinách ani v žádném časopise. Nakonec se vrátil částečně ke svému oboru, když se stal revizorem lékárnických účtů. K tomu přibyla funkce sekretáře lékárnického grémia. Teprve později se stal redaktorem Časopisu českých lékárníků, což bylo jeho místo až do odchodu do penze, a také redaktorem Máje, kde také pracoval v nakladatelství. Jeho fejetony se pravidelně objevovaly v časopisech Zlatá Praha, Květy, Máj či Světozor. Důležité je i zmínit časopis Lumír, protože právě k lumírovcům je nejčastěji řazen.
František Herites zemřel 19. ledna 1929 v Praze. Jeho tělo bylo převezeno tam, kam patřil – na vodňanský hřbitov. Zatímco v literárních učebnicích se o Františku Heritesovi dozvíme pouze výjimečně, v jeho rodném městě je váženou osobností a na jeho domě nalezneme dnes pamětní desku připomínající významného starostu i oblíbeného literáta.
